Authentication - Register

Complete the form below to create your account

This will be your public name in the community
We need this to keep you informed about your account

Mandatory data for replying to your request.

Why you'll love MyOlympus

All members get access to exclusive benefits:

  • Member community
  • Register products
  • Extended warranty
  • Monthly newsletter

Příběh fotografie: Pižmoň severní

Pokud vás někdy zajímalo, jaké to je setkat se v Arktidě zblízka s pižmoněm, máte nyní příležitost. Marcin Dobas, fotograf a spolupracovník National Geographic v Polsku, nám povypráví o tom, jak se mu vedlo na nedávné výpravě, při které se věci zvrtly trochu víc, než plánoval.

Nejraději pracuji v polárních oblastech. Krajina je minimálně dotčená člověkem, je tu krásné světlo, jakož i spousta zvířat, z nichž většina je velmi zajímavá. Někdy však dochází k velmi nebezpečným situacím a taková nastala, když jsem v zimě fotografoval pižmoně. Prvních několik dní jsem přes veškerou snahu nespatřil jediné zvíře. Teplota klesla pod -30 stupňů Celsia a na začátku mého pobytu v národním parku byla téměř nulová viditelnost. Občas jsem jen stěží rozeznal, co je sníh a co mlha. Nastala totální bílá tma, během níž horizont zcela zmizel a můj mozek, zbavený jakýchkoli záchytných bodů, začal ztrácet orientaci. V takových podmínkách člověk někdy neví, zda stojí, nebo padá. Pokaždé, když jsem se snažil jít o kousek dál, jsem byl blíže tomu, že se ztratím v mlze. Vyrazit bez GPS by i za dobré viditelnosti mohlo skončit špatně. Náhle se objevily mraky a silný vítr okamžitě zahladil stopy.

E-M10 Mark I • LEICA DG SUMMILUX 25 F1.4  • 1/500sec • F5.0 • ISO200

Několik prvních dnů jsem cítil silnou frustraci. Neměl jsem žádnou šanci pořídit dobrou fotku. Velmi krátký den strávený v mlze mi na optimismu nepřidal. Jeden den byl jako druhý a sestával ze stejných činností: zapálení plynového vařiče, rozpuštění sněhu a velmi pomalé vaření. Po několika dnech se počasí nakonec umoudřilo natolik, že jsem mohl vyrazit na průzkum. Nezapomeňte, že i když je den v Arktidě velmi krátký, je světlo od východu do západu slunce opravdu kouzelné.

E-M10 Mark I • LEICA DG SUMMILUX 25 F1.4  • 1/160sec • F5.0 • ISO200

Stáda pižmoňů vypadala na čerstvě napadaném sněhu jako obrovské balvany. Pižmoňové patří mezi zvířata, s nimiž je snadné se sžít. Tento pocit narůstá, jakmile poznáte jejich zvyky. V jazyce Eskymáků se pižmoň řekne „Oomingmak“, což znamená „chlupáč“. To je mnohem přesnější než latinské označení. Když se díváte na pižmoně, tím prvním dojmem je opravdu velká hromada chlupů. Jejich srst je úžasná. Chlupy na krku a břiše dorůstají délky až 90 cm. V této soutěži nemají konkurenci. Pižmoň není až moc velké zvíře. Dosahuje výšky v kohoutku až 140cm a hmotnosti až 400kg. Tělo, dlouhé maximálně 2m, je zakončeno krátkým, 10cm ocasem. Z přední strany zvířete vás zaujmou jeho rohy. Nacházejí se po stranách poměrně malé hlavy. Rostou směrem dolů a dopředu. Jejich silné kořeny se podobně jako u buvolů téměř dotýkají čela zvířete.

E-M1 Mark I • M.Zuiko ED 40-150 F2.8 IS PRO + MC-14  • 1/640sec • F4.0 • ISO200

Navzdory svému robustnímu a zavalitému tělu běhají pižmoňové lehce, elegantně a rychle. Málokdy však utečou pryč. Dříve zaútočí, než se rozhodnou prchnout, a pak mohou dosáhnout rychlosti až 60 km za hodinu. Velká stáda, která vidí blížícího se člověka, ledního medvěda nebo vlka, zaujímají docela zajímavou obrannou strategii. Samci stojí čelem k nepříteli a vytvářejí kruh, v němž se ukrývají mladí jedinci a samice. Skloní hlavu a hlasitě dupou, přičemž rozhazují kusy ledu a sněhu.

Během tohoto úkolu jsem se rozhodl tábořit v terénu. Měl jsem stan, spacák, jídlo a plynový vařič, což bylo v podstatě vše, co jsem potřeboval. Vynikající výchozí bod ležící v horách. Vstal jsem před svítáním, nasnídal se, vzal si fotobatoh, natáhl si maskáče a vyrazil fotit. Díky tomu jsem se nemusel denně balit, denně přepravovat a hledat místo, kde by mohlo být stádo pižmoňů. A především jsem tak eliminoval to největší nebezpečí: že zaspím východ slunce. To se rozhodně nestane, když spíte ve stanu při teplotě -30°C.

V batohu jsem měl tři těla: OM-D EM-1, E-M5 a EM-10.

Objektivy jsou především M.Zuiko Digital ED 300mm F4 IS PRO, M.Zuiko Digital ED 40-150mm F2.8 PRO a 1,4x konvertor. Dále širokoúhlé objektivy, filtry, karty, baterie. Zařízení fungovalo v zimě perfektně, i když během focení v těchto podmínkách bylo každý den pokryto vrstvou námrazy. Nezaznamenal jsem žádné výrazné zpomalení funkcí fotoaparátu ani objektivu. Někdy bylo nutné po dlouhém focení oškrábat čelní prvky stejně jako čelní sklo u auta, ale žádné větší problémy jsem nezaznamenal. Velkým problémem byla kondenzace, na kterou jsem si musel dávat pozor. Venku mrzlo a teplota ve vyhřívaném stanu byla nad nulou. Když přinesete fotoaparát přímo z mrazu a není zabalen v sáčku, okamžitě se pokryje námrazou a po krátké době námraza začne tát. Totéž se děje uvnitř fotoaparátu, takže tento problém není radno ignorovat.

První den, kdy se konečně udělalo hezky, jsem v horách spatřil stádo šestnácti kusů a na druhé straně údolí další stádo o pouhých pěti kusech. Při takové teplotě vzduchu je obtížné aktivitu těchto zvířat zaznamenat. Jen tak leží ve sněhu a z dálky vypadají jako velké balvany. V maskáčích a ve všech péřových bundách, které jsem si vzal s sebou, jsem čekal, až se něco začne dít. V této situaci jsem použil nejlepší techniku „ztracené peněženky“, kterou často využívám při fotografování divokých a nepříliš plachých zvířat. Spočívá v tom, že místo toho, abych se ke zvířeti přímo přiblížil, a tím ho vyrušil a vyslal mu jasný signál, že se o něj zajímám, zvykám ho po dobu několika hodin na svou přítomnost. Dělám, jako by mě to vůbec nezajímalo, jako by mi bylo jedno, jestli zvíře právě odchází nebo se přibližuje. Zajímám se o peněženku, která se ztratila někde v okolí a kterou hledám, a zdánlivě bezcílně bloudím. Takže jdu jednou ve směru stáda, pak do strany, pak se od něj vzdálím a pak se k němu přiblížím. Oční kontakt, když ho navážu, je zcela náhodný a jen na krátkou chvíli.

E-M10 • M.Zuiko ED 40-150 F2.8 IS PRO + MC-14  • 1/500sec • F4.5 • ISO500

Někdy si dřepnu, někdy si kleknu, někdy zahrabu nohou. Je také dobré předstírat, že se paseme a hledáme potravu, tu okusujeme list, tu kůru stromu. Myslím, že se pižmoňové domnívali, že jsem něco ztratil, protože mou přítomnost ignorovali do té míry, že se ke mně někteří z nich dokonce přiblížili, protože si uvědomili, že pro ně nejsem hrozbou. Ve chvíli, kdy si všichni býci usmysleli, že si lehnou, jsem to považoval za jisté znamení, že si mě ani mé přítomnosti nevšímají. Tak jsem si sedl vedle nich a čekal na nějakou aktivitu. V rámci rozcvičky zvířata občas do sebe narazila hlavami, pak se od sebe klidně vzdálila a zase si lehla.

Udělal jsem bohužel chybu. Vím, že většina divokých zvířat nesnese oční kontakt. Když se jim budete dívat do očí, koledujete si o potíže. Když jsem v jednu chvíli namířil teleobjektiv na jednoho z býků, řekl si, že na mě zaútočí. Tehdy jsem netušil, že jde pouze o demonstraci síly, nikoli o vlastní útok. Přestože vzdálenost mezi námi zůstávala dlouhou dobu stejná, v jednu chvíli býka dlouhý oční kontakt s objektivem rozzuřil. Dokud jsem pozoroval jiného samce a fotil ho, nevšímal si mě, ale když jsem zaostřil na něj, postavilo se najednou přede mnou několik set kilogramů těla. Pak si pižmoň odfrknul (což byl signál, že je čas se stáhnout), pak pohodil hlavou (další znamení k ústupu) a začal pomalu kráčet směrem ke mně. Ani to mi nevadilo, protože, jak už jsem se zmínil, býci už mnohokrát kráčeli mým směrem, i když většinou s očima upřenýma do země. Tento však kráčel se vztyčenou hlavou a upíral na mě oči. Po několika krocích přešel do trysku...

E-M10 • M.Zuiko ED 40-150 F2.8 IS PRO + MC-14  • 1/800sec • F4.5 • ISO500

Neměl jsem žádnou šanci uniknout. Rychlost člověka zabořeného do sněhu do půlky stehen je zhruba stejná jako rychlost mouchy v dehtu. Kdežto pižmoň majestátně běžel po sněhu, který se kolem něj rozstřikoval jako hvězdný prach. Situace vůbec nevypadala dobře. Pižmoň je mnohem těžší, rychlejší, má velké rohy a ví se o něm, že sem tam zabije člověka. A tak jsem se rozhodl, že při vší beznadějnosti situace, v níž jsem se ocitl, udělám jedinou věc, která mi v tu chvíli připadala nejrozumnější, a to... zavřu oči a stisknu spoušť. Pokud se někdy ocitnete ve stejně beznadějné situaci, doporučuji vám udělat přesně totéž: nastavte na fotoaparátu režim sériového snímání, abyste se nezastavili u jedné fotografie, přepněte automatické ostření na CAF (kontinuální automatické ostření), díky němuž objektiv zaostří při sledování pohybu pohybujícího se objektu, stiskněte tlačítko spouště až na doraz a fotoaparát pořídí sérii fotografií.

Zavírání očí není nutné, ale když vidíte méně, máte menší strach a větší šanci, že fotografie nebudou rozmazané. Vše dopadlo skvěle. Podařilo se mi ho vyfotit, i když se po chvíli ukázalo, že byl pižmoň tak blízko, že můj objektiv byl příliš dlouhý. Ukázalo se, že mě nechtěl zabít, jen vyděsit. Takže byl tak laskav a zastavil několik metrů přede mnou. Navzdory druhové odlišnosti a absenci společného jazyka jsem dokonale rozuměl tomu, co mi chtěl říct, a důstojně, i když s roztřesenýma nohama, jsem z místa, kde jsem stál, ustoupil. Myslím, že jsme komunikovali řečí těla.


Představované produkty:


About the author

Related Tags

Comments

More from ‘Wildlife’